Psiloritis 1999

 

Výprava na nejvyšší horu Kréty – Psiloritis (2456 m.n.m.)

 

Tento výlet byl původně plánovaný jako klasická povalovací dovolena u moře se vším co k tomu patří. Každodenní poznávání místních alkoholických nápojů - hlavně vína bylo samozřejmostí a poznávání místních obyvatel(-ek) a jejich kultury bylo jakýmsi bonusem. Po pár dnech jsem však všeho měl dost a začal jsem se poohlížet po nějakém cestovatelském dobrodružství. Hned na začátku pobytu mě upoutala slova delegátky Daniely o nejvyšší hoře Kréty, na které prý ještě koncem června leží sníh. Dva dny před odletem domů přetekla má trpělivost s všudypřítomnými německými turisty a vyprahlým pobřežím a já se rozhodl poznat Krétu z trochu jiného úhlu pohledu. Den před výletem jsem si zamluvil horské kolo v jedné z mnoha   půjčoven a dohodl se s majitelem, že si pro kolo můžu příštího rána přijít o hodinu dříve než má oficiálně otevřeno. Samozřejmě, že svůj slib nedodržel a přišel až v 8:00, tj. o hodinu později (pro Kréťany žádná  míra). Vybral jsem si nejlepší kolo co tam měl, ale i tak to nebyl žádný zázrak a navíc za něj chtěl o 1000 drachem na den více než za ostatní. Požádal jsem ho ještě o napumpování kol, ale to odmítl s tím, že je to tak akorát a že to víc nejde.

   Vyjel jsem asi tak v 8:20, což mě docela mrzelo, protože už začínalo být pěkné horko. S sebou jsem měl pouze malý batůžek a v něm trochu jídla, tepláky, mikinu a nerezový kastrolek, který jsem si půjčil z apartmánové kuchyňky. Orientoval jsem se podle ne příliš podrobné mapy, kterou jsem koupil již první den pobytu. Podle ní jsem si naplánoval  trasu. Čekalo mě 40 km podél pobřeží do hlavního města Heraklionu, pak ještě dalších 20 km stále kolem moře a pak dlouhých 40 km stoupání do prudkého kopce po horské silnici až k úpatí hory Psiloritis, kde jsem měl v plánu nechat kolo a na vrchol se už vyškrábat po svých.     První mou starostí bylo, nechat si někde připumpovat kola. Hned v příštím městečku se na mě usmálo štěstí. Jel jsem zrovna kolem, když majitel jedné půjčovny vyvážel kola na ulici a měl vytažený kompresor. Napřed sice taky tvrdil, že je to dobré a že to tak stačí, ale po chvilce přemlouvání mi je ochotně nafoukal. Hned se mi po asfaltu svištělo rychleji a veseleji, když jsem cítil, jak se snížil odpor. Něco po desáté hodině jsem projížděl Heraklionem, ale raděj jsem se tady moc nezdržoval, protože zde byl příliš velký provoz, výfukové zplodiny a příšerné vedro. Podél pobřeží jsem pokračoval ještě asi hodinu a pak jsem odbočil k jihu směrem do hor. Po chvíli stoupání jsem se dostal k olivovému hájí, který se nacházel na okraji malé vesnice. Poskytoval příjemný stín a ochranu před palčivým sluncem. Natáhl jsem se do suché trávy pod největší olivovník a kolo opřel o strom. Odpočíval jsem skoro dvě hodiny ale usnul jsem jen na chvilku. Hlad jsem v tom horku moc neměl a tak jsem se spokojil s několika trsy hroznového vína, kterého bylo všude kolem dostatek a bylo neuvěřitelně sladké, ikdyž byl teprve začátek července. Asi tak kolem čtvrté hodiny odpoledne jsem se vydal na další cestu. Cesta vedla samozřejmě stále do kopce, jehož sklon se stále stupňoval, až jsem jel skoro na nejlehčí převod. Pomalu jsem stoupal do prudkého kopce a průběžně upíjel z dvoulitrové kokakoly, která byla mým jediným zdrojem energie. Jak jsem se víc a víc vzdaloval od pobřeží, tak bylo stále míň nápisů v latince a postupně převládala řecká abeceda. Matně jsem tápal v paměti, co že ten který klikyhák znamená. Jediným pomocníkem mi byly hodiny teorie množin, matematické analýzy a algebry, kde jsem se s většinou těch zapeklitých písmenek setkal, ale většinou jsem na ně zase rychle zapomněl. Na mé mapě byly všechny názvy pouze psané latinkou a tak jsem u každé křižovatky a u každé cedule oznamující začátek vesnice srovnával slova v mapě a na tabulích. Po chvíli jsem si však řeckou abecedu natolik osvěžil, že mi to již nedělalo skoro žádné problémy.

   Pomaloučku se však začal blížit večer a já jsem projížděl poslední vesničkou, kde jsem mohl doplnit zásoby drahocenných tekutin. Zastavil jsem před místním obchodem se vším možným, který sloužil i jako provizorní benzínka. No benzínka je přehnané slovo, z chodníku před obchodem trčel jen jediný polorozpadlý stojan s utrženou hadicí a nefunkčním číselníkem. Vedle se válel plechový kýbl s velikým trychtýřem, který smrděl benzínem. Škoda, že tam nikdo netankoval, docela by mě zajímalo, jak to tam probíhá. Před obchodem seděl na malinké dřevěné židličce šedivý stařík a nehnutě pozoroval zřídka se vyskytující kolemjdoucí. Když jsem vešel dovnitř, pomalu se došoural za mnou a něco zamumlal. Na angličtinu nereagoval, tak jsem to zkusil s němčinou, ale taky žádná sláva. Ukazoval jsem mu tedy co bych chtěl koupit a spíš jen tak pro sebe jsem k tomu i mluvil německy. Vzal jsem si velkou PET láhev koly a taky dvě litrovky vody. Nakonec se stařík nějak rozpovídal a ptal se mě odkud jsem a kam jedu. Tipoval mě na Holanďana. Když uslyšel že jsem z České republiky, objevil se na jeho tváři nechápavý výraz. Tak jsem zkusil říct "Czechoslovakia" a to už se mu rozzářil obličej pochopením a dokonce začal jmenovat některá naše města. Dal jsem mu posledních 450 drachem co jsem měl v peněžence a s poděkováním se s ním rozloučil.

   Bylo něco po páté hodině odpolední a slunce už nepálilo tak nesnesitelně a teplota vzduchu se pohybovala odhadem tak kolem 23°C. Dole na pobřeží však touto dobou bylo ještě hodně přes třicet. Podél cesty se začaly objevovat reklamní tabule lákající na skvělý lyžařský areál, nacházející se jen 10 km daleko. Napadlo mě, že takové osvěžení ve sněhové závěji by nebylo vůbec marné, ale bohužel, po sněhu tu už nebylo ani památky. Jak se blížil večer, bylo mi stále jasnější, že dnes už se na vrchol Psiloritis nedostanu. Odbočil jsem proto ze silnice na kamenitou horskou cestu, která směřovala přímo k mému cíli. Vedla mírně zvlněnou krajinou  posetou skalisky a kameny. Rostlo zde pár křovin a na zemi skomírala uvadlá tráva. Křoviska však postupně přecházela v řídký dubový háj a tráva se vzrůstající nadmořskou výškou také výrazně pookřála. Blížila se osmá hodina a já měl nejvyšší čas najít si nějaké vhodné místo pro přenocování.

   Vyhlédl jsem si malý rovný plácek, kde nerostla tráva, abych zde mohl rozdělat oheň. Sotva jsem však položil kolo a udělal pár kroků, zamotala se mi hlava a pocítil jsem strašnou slabost. Srdce mi bušilo až někde v krku a nemohl jsem se pořádně dostatečně nadechnout. Snad to byl důsledek velkého převýšení (přes 2000 m), které jsem překonal během jediného dne nebo velkého vyčerpání, dehydratace a přehřátí organismu. Možná se všechny tyto okolnosti na mém stavu podepsaly stejnou měrou, jisté však bylo, že každý krok mě stál obrovské úsilí a nevěděl jsem, zda ten příští už nebude poslední a nepadnu v mdlobách k zemi. Na chvilku jsem se posadil a odpočíval, ale to byl luxus, který jsem si nemohl dovolit. Kvapem se totiž blížil soumrak a sním ruku v ruce přicházela zima. Na přesun do nižší nadmořské výšky jsem už neměl dost sil a tak mi nezbývalo, než tu chladnou noc nějak přečkat. Dole u moře v noci teplota neklesala pod 28°C, tak jsem doufal, že i v horách se to bude dát snadno přežít. To jsem se však pekelně spletl. Vzhledem k tomu, že jsem neměl žádné vybavení na přenocování v přírodě jako je spacák, karimatka nebo aspoň teplá deka, musel jsem si nasbírat dostatečné množství dřeva, abych mohl udržovat oheň celou noc. Z posledních sil jsem se zvedl ze země a začal shromažďovat dříví. Naštěstí bylo všude kolem dostatek suchých větví a nemusel jsem chodit nikam daleko. Rozdělal jsem oheň přemýšlel, co si dám k večeři. Bylo mi však tak špatně, že jsem na žádné jídlo neměl ani pomyšlení. Uvařil jsem si tedy jen hrachovou polévku a s přemáháním jsem ji snědl s jedním krajíčkem chleba.

   Uložil jsem se ke spánku na holou zem jen tak v tričku a jediné mikině. Jenže spánek nepřicházel a já se jen tak převaloval na tvrdé zemi. Tento pocit vyčerpání jsem už poznal dříve. Už dvakrát se mi stalo, že jsem byl po celodenním šlapání tak zmožen, že jsem únavou nemohl ani usnout. Navíc to nepohodlí a stále větší zima. Nahříval jsem se ze všech stran, ale vždycky jsem se z jedné strany málem uškvařil a ze druhé jsem mrznul. Takhle jsem se převaloval celou noc, aniž bych oka zamhouřil. Navíc začalo nad ránem drobně pršet, což byla na Krétě v tuhle roční dobu věc nevídaná. Možná to byla jen rosa, protože když se rozednilo, nebyl na obloze ani mráček.

    Naštěstí hned s prvními slunečními paprsky začala rychle stoupat teplota a já jsem opustil teplo ohniště a vsadil na hřejivé sluneční paprsky, které jemně a něžně dopadaly na probouzející se horskou přírodu. Kousek nad mým tábořištěm se rozkládal malý, neuvěřitelně svěže zelený palouček, přímo vybízející k odpočinku. Svalil jsem se na něj a usnul jsem jako by mě do vody hodil. Prospal jsem se asi tak hodinku, ale v půl sedmé jsem byl už zase na nohou, abych stihl vylézt na Psiloritis a ještě se vrátit do našeho penzionu, protože další den ráno jsme odlétali domů. Cítil jsem ještě trochu slabost v nohách a nevyspaný jsem byl taky neskutečně, ale přece jen jsem byl v mnohem lepší kondici než večer. Pokračoval jsem stejným směrem, který jsem si včera určil pomocí buzoly a mapy a očekával jsem co uvidím za nedalekým horizontem. Bylo to jen kousíček a tak jsem šel na výzvědy jen tak pěšky bez kola. Za malým návrším se mi rozevřel nádherný pohled na Bílou horu (Psiloritis), jejíž bělostné štíty odrážely paprsky vycházejícího slunce. Pozoroval jsem tu úchvatnou scenérii a ani jsem si neuvědomil, že tudy cesta dál nevede. Od hory mě totiž oddělovalo dost hluboké údolí bez jakékoli cesty, jehož překonání by mi trvalo nejméně půl dne. Rozhodl jsem se tedy vrátit na silnici, která se údolí částečně vyhýbala. Klesala sice na dalších kilometrech asi o 100 m níže, které jsem musel pracně znovu nastoupat, dovedla mě však až těsně k úpatí Psiloritis. Cestu mi ještě zkřížil jeden pasáček koz, který hnal obrovské stádo přes cestu. Zeptal jsem se ho: „Ist das Psiloritis ?“  a ukázal jsem na Bílou horu. Pokýval hlavou, zazubil se na mě a já si přitom všiml, že mu v puse chybí aspoň polovina zubů, ikdyž mohl mít tak maximálně 25 let. Usoudil jsem, že si sním asi moc nepokecám, poděkoval jsem a ujížděl dál.

   Na úpatí hory jsem nechal kolo v malé kamenné úžlabině a pro jistotu ho zamknul. Pak už jsem se vydal ke zdolání posledních asi 400 výškový metrů. Zbýval mi poslední zbyteček vody, který jsem si zoufale šetřil na horší chvíle a upíjel jen po pár doušcích. Naštěstí v této výšce nebylo horko a tak jsem neztrácel tolik potřebné tekutiny pocením. Spíš naopak. Studený silný vítr mi pronikal tenkou mikinou a prochladil mě tak, že jsem rád vyhledával četná místa chráněná pře větrem, ale otevřená ke slunci. Pomalu jsem se škrábal k vrcholu a stále pomalu jsem posunoval jednu nohu před druhou. Po chví li už jsem nešel, ale lezl či šplhal po čtyřech a překonával obrovské balvany. Snažil jsem se postupovat po cestičkách, které tu vyšlapaly divoké kozy, ale nebylo to snadné, protože ty většinou vedly jen k místům, kde byl dostatek trávy a klidně pře skalnatou stěnou náhle skončily. Přesto jsem vytrvale a nezadržitelně postupoval k vrcholu a po úmorných 2 hodinách jsem ho dosáhl. Krásný panoramatický výhled mi byl odměnou za nezměrné úsilí a já si zaslouženě vychutnával pocit vítězství.

   Úplně vyhráno jsem však ještě neměl. Čekal mě ne už tak náročný, ale o to nebezpečnější sestup k silnici a pak následný sjezd 40 kilometrů z prudkého kopce po kluzké asfaltce. Sjezd jsem zvládnul za hodinku a z brzd se jen kouřilo. Dole na pobřeží jsem si u prvního stánku vychutnal vychlazenou fantu a pokračoval v úděsném vedru podél moře až do letoviska Sisi, kde jsme byli ubytovaní. Natáhl jsem se na postel a spokojeně relaxoval a užíval si vítězství nad Bílou horou. To jsem ještě netušil, že mě za chvíli přijde otravovat brácha s tím, že musíme jít na tržiště nakoupit nějaké dárečky. Stejně jsem mu tam nebyl nic platný, protože jsem se tam mezi stánky ploužil jako mátoha a všechno co vybral jsem mu odkýval.

 

Ohodnoťte prosím článek:

 



1 - Super článek, nemohl jsem oči odtrhnout

2 - Docela dobré počtení

3 - Průměrný cestopis jakých jsou tisíce

4 - Podprůměrný a nezajímavý článek s vážnými nedostatky

5 - Absolutně nemožný blábol, nechápu proč se s tím někdo vůbec chlubí na internetu