Chorvatskem na kole

Chorvatskem na kole

Kapitola 1. Úvod

Již od malička jsem rád bořil zažité mýty, jako třeba, že k moři se jezdí autem. Ikdyž se zejména starší generaci zdá, že vyjet si na kole k moři je holý nesmysl, není na tom vlastně nic náročného. Mnohým při představě dovolené u moře vytanou na mysli plná auta a přetékající zahrádky naložené rozmanitým kempingovým náčiním jako jsou stany, spacáky, stolky židličky, nádobí, vařiče a kdoví jaké ještě věci. Také časy, kdy Češi byli známí tím, že s sebou vláčí jídla pro celý regiment vojáků, nejsou ještě tak moc vzdálené. Takže se nemůžu divit babičce, že jakmile se o mém plánu dozvěděla, spráskla ruce a začala lamentovat: “Chlapče nešťastná, co sis to jen vzal do hlavy za nesmysl. Vždyť tam nedojedeš ani za rok! A co tam chceš jíst a kde spát a kam dáš všechny věci co budeš potřebovat? Umřeš tam hladem, nebudeš mít kde přespat, zmokneš, bude ti zima, prochladneš, někdo tě klepne a okrade a a a.... prostě je to úplná fantasmagorie.”

Přitom je to tak snadné že by to dokázal skoro každý. Je na to třeba jen dostatek času a odhodlání. Každému se zdá, že ujet sto kilometrů za den je strašná dálka. Ale když to člověk zkusí, zjistí, že na tom vlastně nic není. I netrénovaný člověk by pobřeží Jadranu dosáhl zhruba za týden. To ovšem nebylo mým cílem.

Dlouho jsem se rozhodoval jakou strategii na zdolání zhruba šestisetkilometrové štreky zvolit. Nejvíce mě nadchla možnost sfouknout to za dva dny. Něco přes tři sta kilometrů za den se mi zdálo docela reálné, protože od mé poslední velké zahraniční výpravy k Balatonu už uplynuly dva roky a já jsem už zapomněl jaké to je peklo šlapat celý den na kole. V mysli mi zůstal jen opojný pocit vítězství nad tou dálkou a nadšení pro další cesty. Taky jsem se utěšoval, že nepojedu celých 330 km jako z Balatonu, že mi třeba nebude foukat celou dobu protivítr jako v Maďarsku a že vyjedu ráno mnohem dřív (od Balatonu jsem vyjížděl v 9:30), abych zase nezatměl. Možná bych se nemusel tak štvát a protáhnout to na tři dny. Vyplýtvat však na cestu více jak tři dny se mi zdálo zbytečné.

V rámci fyzické přípravy jsem v sobotu, týden před odjezdem, absolvoval trasu ze Slavkova na naši maringotku (nacházející se v Jeseníkách) a zpět v délce 250 Km. Bylo docela horko a já jsem podcenil ochranu před sluncem jako bych byl úplný cestovatelský začátečník. Výsledkem byl menší úžeh a totálně spálená záda.

Jak se blížil den odjezdu, tak stoupaly i maximální denní teploty. Předpověď sice slibovala na pátek ochlazení, ale jen tak o 5 °C, což při aktuálních 34°C nebylo moc valné. Rozhodl jsem se proto přehodnotit svou strategii a místo co nejrychleji dojet co nejpohodlněji a co možná nejvíce se vyhýbat polednímu žáru. Měl jsem v plánu jet dvě a půl hodinky ráno a tři a půl navečer. Doba cesty by se tak protáhla na čtyři dny.

Obrázek 1: Slavkov - hranice ČR

Pátek 21.6. 2002

Poslední noc strávenou v pohodlí domácí postele jsem si chtěl pořádně odpočinout, a proto jsem si nehodlal krátit spánek časným vstáváním - ze Slavkova jsem vyjížděl až o půl deváté. Množství zavazadel jsem stlačil na nejnutnější minimum. S sebou jsem měl malý spacáček přivázaný pod sedlem a poloprázdný batůžek na zádech, do kterého jsem se snažil umístit jen lehké věci. Kromě oblečení na sobě (cyklo elasťáky a tričko) jsem měl už jen bermudy, tilko a mikinu pro případ zimy.

Můj super stroj, na kterém jsem cestu absolvoval nebyl zrovna poslední model. Dostal jsem ho ke svým dvanáctým narozeninám a měl tedy za sebou už neuvěřitelných 13 sezón. Modrá barva již byla na mnoha místech sedřená a kolo celkově nebudilo moc atraktivní dojem. To mi však vyhovovalo, neboť jsem nemusel mít strach, že mi ho někdo ukradne.

Vyrážel jsem radostně a plný netrpělivého očekávání nových dobrodružství. První zastávku jsem si udělal u rybníka před Čejkovicemi, kde jsem pozoroval rybáře a v klidu ukusoval ze své svačiny. Nasadil jsem volné tempo a do pedálů jsem šlapal jen zlehka, s poloviční silou a s vědomím, že jsem na začátku cesty. Další zastávku jsem měl v plánu až v Břeclavi, kde jsem chtěl přečkat polední žár. Přijel jsem tam asi v 11:30. Hned na předměstí Břeclavi jsem však zaslechl drobné prasknutí v zadním kole. Okamžitě jsem zkontroloval výplet, jestli mi náhodou nepraskl drátek. A ono jo. Přece jen se projevila určitá zátěž kola navíc a výplet to neunesl. Měl jsem sice jeden rezervní drátek, ale ten jsem si chtěl nechat na horší časy a tak jsem kolo dal raději do servisu. Mezi tím jsem si dal v hospodě kofolu a pivo. Rozložil jsem si tam své mapy a plánoval, kam až dneska dojedu a kde přespím. Jevilo se mi reálné přejet Rakousko až k hranicím s Maďarskem a přespat někde u hranic. Podle předběžného plánu cesty to bylo asi 118 km. Zdálo se mi sice, že je to na mapě celkem pořádný kus, ale kilometry jsem počítal podle délek silnic uvedených v mapě a tak jsem tomu věřil. Ve 13:00 jsem si vyzvedl opravené kolo a zamířil jsem do nedalekého parku, kde jsem si vyhlédl příjemný plácek ve stínu stromů a s lavičkou o podál. Chvíli jsem ležel na lavičce, ale pak jsem si rozbalil spacák a uvelebil jsem se na zemi. Po chvíli mě přepadla dřímota a spal jsem asi hodinu. To už bylo skoro 15:00 a já jsem dostal chuť na něco k snědku. Vrátil jsem se proto do mně již známé hospody a dal jsem si tam pivo vepřo knedlo zelo. Načepoval jsem tam také pitnou vodu a vyrazil směr Rakousko. To už bylo něco kolem čtvrté hodiny a slunce již tak nepálilo. Teplota vzduchu však pořád jistě převyšovala třicítku nejmíň o dva stupně.

Když jsem vyjížděl z města, uslyšel jsem podruhé nelibé cvaknutí oznamující další drátek v kelu, nyní pro změnu v předním kole. Teď už se mi nechtělo vracet minimálně 4 km do servisu a čekat na opravu. V poledne mi o čas moc nešlo, ale teď jsem chtěl jet dál. Použil jsem proto rezervní drátek, co jsem měl s sebou. Přední kolo sice trochu házelo osmici do strany, ale nebylo to tak strašné. Asi v 16:30 jsem překročil státní hranici po lesní štěrkové cestě vedoucí řídkým borovo-dubovým hájem nedaleko Poštovné. Stála tam pouze závora a cedule s nápisem: “Pozor státní hranice“. Přes oficiální hraniční přechod Reinthal se mi nechtělo, protože to byla docela zajížďka.a již dříve jsem vyzkoušel, že tudy se dá do Rakouska proniknout bez problémů. Za budovou rakouské celní správy se cesta změnila v krásně rovnou asfaltku, po které jsem se pustil přímo na jih. Auta tam skoro žádná nejezdila a když, tak se mi velikým obloukem vyhýbala. Mírný vítr mi foukal do zad a já jsem uháněl o sto šest směrem k Heinburgu, kde jsem měl překročit Dunaj. Ikdyž jsem jel poměrně rychle a cesta mi dobře ubíhala, den se začal rychle krátit a stíny prodlužovat. Zdálo se stále méně reálné, že dnes dosáhnu města Pamhagen na maďarských hranicích. V 19:00, když jsem už spatřil vysoké nosníky mostu přes Dunaj jsem odbočil na lesní cestu a udělal si malou přestávku na svačinu. Bylo jasné, že k Dunaji najedu celkem minimálně 145 kilometrů a že v mém plánu je něco špatně, protože od Dunaje do Pamhagenu to bylo ještě aspoň 90 kilometrů. Vytáhl jsem tedy rozpis trasy i s kilometry a po chvíli zkoumání jsem na to přišel. U každého města v rozpisu jsem uváděl jeho vzdálenost od startu. Jenže všechny kilometry jsem počítal až od hranic s Rakouskem, takže mi to všechno vycházelo o 65 km méně než ve skutečnosti. Z původně plánovaných 608 kilometrů se najednou stalo 673 km.

Dunaj jsem přejel v 19:40 a pokračoval jsem dál na jih. Blížil se večer a proto jsem se začal shánět po nějakém místečku k přenocování. Kolem cesty byly pole obilí, řepky nebo kukuřice a mezi nimi malé remízky. U nějakého z nich jsem se rozhodl přenocovat. Musel jsem si však ještě zajistit něco na pití. Dojel jsem proto do nedaleké vesnice a tam jsem si sedl do hospody na zahrádku. Koupil jsem celou flašku fanty. Zrovna když jsem přišel, zvonil mi mobil. Volala maminka jak se mám atd. a že našli jakousi chalupu v Jeseníkách na prodej a co na to říkám a ještě spoustu dalších věcí měla na srdci. Řekl jsem, že si o tom popovídáme radši někdy jindy a než jsem se nadál, hned byla stovka kreditu pryč. Projel jsem celou vesnici a hledal vhodné místo na přenocování. Našel jsem něco jako kemp, ale byl ještě zavřený. Jel jsem tedy dál. Zrovna u kempu mi volala Zdena, že u nás doma je hrozná bouřka a jestli mám kde spát. Ujistil jsem ji, že samozřejmě ano a rozloučili jsme se.

Bylo dusno a začaly se rojit komáři. Když jsem zastavil na nějakém příhodném místě, hned jsem jich měl nad hlavou mraky. "To bych se asi moc nevyspal," Pomyslel jsem si. Rozhodl jsem se, že přespím v nějakém penzionu. Když jsem přijel do dalšího městečka, byla už tma jako v pytli. Hned na začátku jsem si všiml velké budovy, před kterou byly různé informační tabule. Vyrozuměl jsem, že slouží k ubytování dětí o letních prázdninách, ale vypadalo to, že zatím není v provozu. Obešel jsem ji a dostal jsem se na jakýsi prostorný dvůr. Všude však byla tma. Náhle jsem uslyšel, že se na mě z tmavého koutu něco řítí. Byl to veliký pes ohař, doga nebo něco podobného. Radši jsem se odtud klidil. Jel jsem dál městečkem a po chvíli jsem narazil na osvětlený velký dům, před kterým seděli lidé u stylového dřevěného stolu na vyřezávaných židlích. Popíjeli pivo a bavili se spolu. Terasu před budovou i římsy oken zdobily nádherné květiny a stoly byly chráněné slunečníky. Slušně jsem pozdravil a zeptal jsem se: "Ist das nur gaststete, oder kann man hier auch übernachten ?" Jeden z přítomných mi odpověděl: "Man kann auch übernachten." Šel jsem tedy dovnitř. Za barem byla starší paní a leštila skleničky. Chlapík, kterého jsem se ptal šel hned za mnou a já jsem pochopil, že je asi majitelem. Řekl mi, že kolo si můžu dát do průjezdu, že mi půjde otevřít zevnitř. Zeptal jsem se hned na cenu, abych nespal někde v nóbl hotelu, kde chtějí 100 eur za noc. Částka 22 eur byl sice vysoká, ale lepší než se nechat zaživa sežrat komáry. Pokoj byl dobře vybavený samozřejmostí byla sprcha a WC na pokoji a barevná televize. Osprchoval jsem se, něco pojedl a šel jsem spát.

Obrázek 2: Hranice ČR - Dunaj

Sobota 22.6. 2002

V noci přišla slušná bouřka. Ráno však bylo zase nebe bez mráčku a ikdyž bylo mokro, vypadalo to na další horký den. Vstával jsem v 9:00. Po snídani dole v baru jsem šel do nedalekého obchodu vrátit flašku od fanty a koupil jsem si tři tyčinky mars. Po dvaceti kilometrech jsem přijel do malé vesnice, na jejímž začátku byla malá kaplička. Uvelebil jsem se v jejím stínu a přečkal jsem zde polední žár. V dalším městě jsem si koupil minerálku a chleba. Ve 14:00 jsem přijel k malému jezírku, které vzniklo pravděpodobně po vytěžení štěrku. Pár lidí se zde koupalo, a tak jsem se zde na 2 hodinky zastavil. Voda byla krásně teplá a relativně čistá. Něco jsem pojedl a vyrazil jsem dál. Hranice do Maďarska jsem přejel v 17:00. V Maďarsku byly hlavní cesty sice dobře značené, ale okrajové cesty nižších tříd skoro vůbec. Takže jsem měl trochu obavy z toho, jak projedu dost velkým městem Szombathely. Do města jsem vjel malou silničkou a stejně malou cestou jsem chtěl taky vyjet. Jenže nikde žádná cedule ani ukazatel, který by označoval alespoň hlavní tahy. Jel jsem tedy podle intuice, abych se stále blížil k jihu. Naštěstí už byl večer po osmé hodině a nejezdila skoro žádná auta. Řítil jsem se po širokých bulvárech obrovských křižovatkách do kterých z každé strany ústilo nejméně 7 pruhů. Asi po dvou kilometrech jsem narazil na první označenou křižovatku a odbočil jsem směrem přibližně stejným jaký jsem potřeboval. Musel jsem z něj však včas odbočit na onu malou vedlejší silničku. Jenže poznat kde, to nebylo zrovna nejjednodušší. Už to vypadalo, že se blížím ke konci města, ale na poslední křižovatce jsem si vůbec nebyl jistý kudy jet. Zeptal jsem se proto radši jednoho kluka (mohlo mu být tak 16 let). Nerozuměl však německy, anglicky ani rusky. Nakonec mi naznačil, že mám jet s ním, že mi cestu ukáže. Vrátili jsme se asi 250 m a na křižovatce mi ukázal kudy mám jet. Po chvíli jsem vyjel z města a pokračoval jsem krajinou plnou remízků, které lemovaly pole. Na spánek v přírodě jsem však ani nepomyslel a spíš jsem se poohlížel po nějakém penzionu. Když jsem přijel do městečka Ják, zahlédl jsem před hospodou skupinku zdejší omladiny. Zeptal jsem se jich, jestli je tu nějaký penzion, nebo něco podobného, kde se dá přespat. Zase jsem narazil jen na nechápavé pohledy. Nakonec se ukázalo, že aspoň jeden kluk umí pár slovíček německy a nasměroval mě k údajnému penzionu. Jel jsem už asi 500 metrů a pořád nic. Zeptal jsem se proto kolemjdoucí mladé paní a měl jsem štěstí, uměla německy. Říkala, že se učí teprve rok, ale mluvila dost dobře. Říkala, že ti co pronajímají pokoje k přespání jsou její sousedé, a že s platbou v eurech by neměl být žádný problém. Ujel jsem ještě dobrých 500 metrů, než jsem k domu dorazil. Bylo to velké bílé stavení, s jedním patrem a na štítě nevelkou tabulkou "Zimmer frei". Zazvonil jsem a po chvíli vylezl starší pán. Že neumí moc dobře německy jsem se už nedivil. Na ceně jsme se domluvili u papíru a tužky. Za nocleh chtěl 5.50 EUR, za večeři 3 a za snídani 2 EURa. Řekl jsem OK., že to beru a on to sečetl a řekl že dohromady 10 EUR. Osprchoval jsem se a šel k večeři. U stolu seděli dva němečtí manželé v důchodu, kteří zde byli taky ubytovaní. Večeře byla výborná. Hlavnímu chodu předcházela polévka. Potom přede mě hostitel postavil mísu rýže a druhou s roštěnkami. Na talířeček zvlášť mi nastrouhal česnek. Také zeleninového salátu jsem si mohl vzít kolik jsem chtěl. Po večeři mi nabízel víno a jiné druhy alkoholu, což jsem však odmítl. Ne že bych neměl chuť, ale až příliš dobře vím, jak neblahé účinky má alkohol na regeneraci svalů. Při jídle a po něm jsem se bavil s Němci o všem možném. O práci, cestování, ekonomice, politice atd. Velice si stěžovali na nově zavedené euro. Spát jsem šel asi v 11:10. Ještě jsem však poslal všem domu z mobilu hromadnou SMSku přes internet.

Obrázek 3: Dunaj - Fertöd

Neděle 23.6. 2002

Ráno jsem vstával v 8:20. K snídani jsem si mohl vzít kromě obvyklých potravin i jitrnici, tlačenku a škvarky, protože domácí měli po zabijačce. Jídlo mi připravovala mladá dívka, patrně dcera majitelů domu, kteří někam odjeli, asi do města za nákupy. Přestože Maďarky nejsou příliš známé svou krásou, byla moje mladá hostitelka víc než hezká. Černé vlasy jí padaly na snědá opálená ramena a štíhlou šíji. Drobnou postavu jí halil slušivý domácí oděv, který se skládal ze zelného tílka a delší úzké zavinovací sukně, zvýrazňující ladné křivky jejich boků. Na nohou měla sandály na nízkém podpatku a kotník jí zdobil stříbrný kroužek. Když jsem odnášel použité nádobí ze stolu a podával jí ho k umytí, lehce jsem se dotknul jejího odhaleného ramene. Lehce sebou trhla, pak se ale ke mně otočila s překrásným úsměvem na rtech odhalujícím zářivě bílé zuby.

Obrázek 4: Fetöd - Körmend

Když jsem odjížděl, dostal jsem ještě pohled se zdejším kostelem postaveném v románském slohu a nějakou brožurku, ze které jsem vůbec ničemu nerozuměl, protože byla samozřejmě maďarsky. K hranicím se Slovinskem jsem to neměl už moc daleko, ale rozhodl jsem se, že se ještě v Maďarsku někde v hospodě pořádně najím, protože mi zdejší kuchyně velice zachutnala a ve Slovinsku by mě oběd v restauraci přišel minimálně na dvojnásobek (podle tvrzení těch němců). Poslední maďarská vesnice před hranicemi se Slovinskem byla dobře přizpůsobená turistickému ruchu. Nebylo to žádné velké a přelidněné středisko, ale pár restaurací, penzionů a nějaký ten hotel se tu našlo. Na návsi jsem se zastavil v jedné prostorné restauraci se zahrádkou a kuželkovou dráhou. Pochutnal jsem si tu na pečené rybě s bramborem a okusil jsem i místní točené pivo. Bylo hodně světlé a bez výraznější chuti, ale zato skvěle vychlazené. Další tekutiny jsem však raději přijímal v podobě minerálek. Když slunce už přestalo tak pálit, vydal jsem se na další cestu.

Už na maďarském území se krajina začala vlnit a byla poměrně dost zalesněná. Než jsem přijel k hranicím, musel jsem vystoupat do prudkého táhlého kopce alespoň 7 km. Na hranicích byla nová celnice, ale nikde ani živáčka. Rolety v oknech byly zatažené kvůli palčivým paprskům slunce a nezdálo se, že by mi chtěl kdokoliv v překonání státní hranice bránit. Závory byly dole a nedaly se zvednout, ani obejít jako na česko-rakouských hranicích. Musel jsem je tedy přelézt. Pak už jsem sedl na kolo a aniž by si mě kdokoliv všiml, svištěl jsem si to závratnou rychlostí z prudkého kopce dolů vstříc Slovinsku.

První slovinské vesničky mě překvapily svou chudobou. Malé domečky rozeseté po stráních mi připomínaly doby dávno minulé a oproti maďarské straně hranic, přizpůsobené turistickému průmyslu to byl docela šok. Nic to však krajině neubíralo z její malebnosti. Spíš naopak. U cesty rostly třešně a tak jsem se na chvíli zastavil, abych se občerstvil. Za každým kopečkem a v každém údolí byla jedna malá vesnička. Jak jsem se vzdaloval od hranic, vesničky byly stálé modernější, stály v nich školy obchody a tak dále.

Pomalu mi začala docházet voda a všude v obchodech měli zavřeno, protože byla neděle. Já jsem stejně neměl žádné tolary a tak jsem se rozhodl, že někde zazvoním a požádám o vodu. Zastavil jsem u jedné zemědělské usedlosti a zazvonil. Za chvíli se vybelhala stará paní (tak 80 let). Tak jsem zase po dlouhé době použil slovanskou řeč a směsicí češtiny, slovenštiny a ruštiny jsem ji požádal o vodu. Napřed mi moc nerozuměla a pořád se ptala :"Čeho ty prósiš", pak ale vylezl ze stodoly její syn spravující tam traktor a řekl jí že chci vodu a najednou rozuměla. Dal jsem ji PET láhev a za chvíli jsem se mohl ovlažit dobrou a studenou vodou. Slušně jsem poděkoval a jel jsem dál.

Večer v 18:30 jsem se musel rozhodnout mezi dvěma cestami. K hranicím s Chorvatskem mi zbývalo ještě asi 13 km a já si mohl vybrat, zda pokračovat dál po pěkné široké asfaltce, kde však jezdila přece jen nějaká auta a nebo jet vedlejší silničkou, která vedla přes kopce a vinohrady a byla asi o 3 km kratší. Bylo mi jasné, že tou kratší cestou to bude jistě mnohem obtížnější, ale zato mnohem hezčí. Nikam jsem nepospíchal a tak jsem se vydal po uzounké asfaltce do příšerného krpálu. Asi po půlkilometrovém stoupání jsem však nelitoval vynaložené námahy. Rozevřel se mi široký pohled na malebnou krajinu zalitou zapadajícím sluncem, které vše barvilo mírně do červena. Cesta vedla vinicemi a tu a tam stály vinné sklípky. Chvíli jsem klesal, chvíli stoupal ale nebylo to nijak únavné. Asi po 7 kilometrech se cesta propadala hluboko do údolí a já už jen volně sjížděl do pohraničního města Ormož.

Bylo to město rozlohou a vybaveností srovnatelné asi tak s Břeclaví. Přirozenou hranici mezi Chorvatskem a Slovinskem tvořila řeka Drava, která se zde svou vodnatostí blížila dolnímu toku Vltavy. Podél řeky vedla železnice přes kterou jsem musel přejet. Zrovna byly závory dole, ale vlak pořád nikde. Jak už to u velkých řek bývá, dařilo se tady velice dobře komárům a všichni se rozhodli, že si na mě smlsnou. Nehodlal jsem jim však dopřát to potěšení a usilovně jsem se bránil seč mi síly stačily. Mával jsem zuřivě rukama a vším co jsem měl po ruce. Vlak však pořád v nedohlednu. Všiml jsem si, že opodál je nádraží. Zajel jsem tedy k němu a tam jsem přešel koleje. Když jsem byl opět na silnici vedoucí k celnici, ohlédl jsem se a šraňky byly stále dole a za nimi řada čekajících aut.

Celnice byla hned na konci mostu přes Dravu. Celník se mě ptal kam jedu a když uslyšel že k moři, tak se netvářil už tak udiveně jako jeho kolegové na rakousko-maďarských hranicích. Bylo něco po deváté hodině a já uháněl ve večerním pološeru pryč od hranic, pryč od řeky, pryč od komárů a jejich sosáků. Krajina byla rovná jako stůl a tak jsem jel poměrně rychle (32-38 km/h). Asi po 6 kilometrech jsem po levé straně zahlédl kouř a nějaký tábor. Napadlo mě, že to bude asi kemp, a že bych se tam mohl ubytovat. Když jsem však přijel blíž, zjistil jsem, že je to velice podivný kemp. Okolo kotlíku nad čoudícím ohněm se tísnil hlouček špinavých přičmoudlých dětí, které hlasitě pokřikovaly. Všude se válely odpadky a většina chatrčí se skládala ze tří polorozbořených stěn. Jeden starší kluk se psem stál hned u silnic a díval se kdopak to k nim jede a hned volal další své kamarády. Postupně přicházeli noví a noví výrostci a někteří si jen tak ledabyle pohrávali s klacky v ruce. Situace nevypadala nejrůžověji, protože ti hoši se tvářili dost nepřátelsky. Opřel jsem se do pedálů co mi síly stačily a napnul každý sval v těle. Rozjel jsem to snad na šedesát a prohučel to kolem nich v místech, kde jich bylo nejméně. Chvíli za mnou běžel jejich pes, ale i ten to po chvíli vzdal.

Obrázek 5: Körmend - Chorvatská dálnice

Asi po čtyřech kilometrech mi volal Pavel jak se mám a kde budu spát. Řek jsem: "Zatím nevím, asi v nějakém penzionu nebo privátu, zatím času dost, ale už musím končit, nebo mě za živa sežerou komáři." Bylo to tak. Jak člověk na chvíli zastavil, hned se nad ním vytvořil mrak komárů. Projížděl jsem hrozně roztaženou vesnicí, možná to byly dvě nebo tři za sebou, protože to bylo nejméně 8 km dlouhé a průběžně jsem se ptal na nocleh. Poslali mě do jakéhosi motelu po cestě. Tam však byla jenom nějaká stará uklizečka a šéf ne. Pět minut mi trvalo jí vysvětlit, že tam chci přenocovat. Byla trochu natvrdlá. Po chvíli to pochopila a řekla, že se musí zeptat. Kamsi zavolala, asi majiteli, a zavrtěla hlavou a řekla že ne. Jel jsem tedy dál.

V deset hodin se však na mě usmálo štěstí. Zeptal jsem se skupinky lidí ve středním věku sedících na lavečce před domem a oni po chvilce přemýšlení řekli, že sousedka od vedle má volné pokoje, kde o prázdninách přespávají děti. Jedna pani vytáhla mobil a zkoušela tam zavolat, jenže neúspěšně. Po chvíli přemýšlení ji napadlo, že by těch 30 metrů mohla přece jenom ujít pěšky a tak šla semnou. Sousedka mě vřele uvítala a zavedla mě do podkroví, kde měly pokoje její dvě děti. Měla syna a dceru. Oba studovali na vysoké škole a doma bydleli jen o prázdninách. Po chvíli mi moje hostitelka přinesla pití a třešně - jídlo jsem odmítl. Přivedla také svého syna, který zrovna přijel ze školy, abychom si prý popovídali, že on umí anglicky a studuje taky informatiku. Nebyl jsem moc zvědavý na dlouhé rozhovory protože se mi chtělo spát a tak jsem to moc neprotahoval. Po výměně e-mailů a pár zdvořilostních frázích odešla matka i se synem. Možná kdyby přivedla dceru, tak bych tak unavený nebyl. Osprchoval jsem se, najedl a šel na kutě. V noci bylo dost horko, ale přesto jsem se docela dobře vyspal.

Pondělí 24.6. 2002

Ráno jsem se znovu osvěžil vlažnou sprchou a nasnídal jsem se. Chtěl jsem se rozloučit, ale stará paní sedící na stoličce na zápraží (matka paní domu) na mě zavolala: "Peter palačinky chočeš? " Zkusil jsem odmítnout, ale bylo to marné. Zatáhli mě do kuchyně, postavili přede mě hrnek studeného mléka a plech srolovaných palačinek s marmeládou posypaných ořechy s cukrem. Bylo to moc dobré a já nešetřil chválou. Napsal jsem jim adresu, kdyby někdy jeli kolem, aby se zastavili. O placení nechtěli ani slyšet, že jsem byl jejich hostem. Za všechno jsem jim mockrát poděkoval, načepoval vodu a vyrazil na další cestu k jihu.

Asi po 10 km jsem špatně odbočil a sjel jsem tak 2 km z vytýčené trasy. Přijel jsem do malého městečka Tužno. Zeptal jsem se v místní hospodě na cestu a hned jsem měl kolem sebe hlouček lidí, většinou kluků tak něco kolem 14 let. Radili mě jeden přes druhého a byli dost udivení, že chci dojet k moři. Když jsem jim ukázal svou trasu začaly bědovat: "Tudy němožno jet tam breg", že tam se nedá do kopce vůbec jet a tak podobně. Ukazovali mi jinou delší cestu, která se vracela do Varaždinu a po dálnici vedla na Zagreb. Když jsem jim řekl, že po dálnici nechci jet, vyrukovali s tím, že mám jet po staré silnici kolem dálnice, ale to bylo ještě delší a navíc přes kopce. Pořád mi opakovali: "Pres Varaždin je to stopercentně lepšie, STOPERCENT !!!" Potom přišla jedna mladá servírka možná si o sobě myslela, že je pěkná, ale nemohl jsem to přes tu tlustou vrstvu makeupu posoudit. Každopádně byla vyzývavě oblečená a postavu měla celkem vypracovanou. Zeptala se mě, jestli umím anglicky a když jsem přitakal, zatáhla mě (doslova) do hospody. Tam seděl asi osmadvacetiletý borec a začal mě zase vysvětlovat kudy mám jet. Už mě to přestalo bavit a řekl jsem jim že pojedu po svým a že jejich cesta je moc dlouhá. Nevím, jestli mi rozuměli, ale když jsem na křižovatce odbočil směrem k horám, vyběhli z hospody, mávali na mě a za běhu hulákali: "Nie nie tam nie tam němožno, tam breg." Po chvíli ale jejich volání utichlo v dáli a já se blížil vstříc krásným kolmo k nebi se tyčícím horám. Těsně před serpentinami jsem zastavil na vlakovém nádraží v čekárně, kde jsem přečkal poledne. Bylo šílené vedro a rtuť teploměru na severní nádražní zdi se šplhala až k neuvěřitelným 38 °C. Chvíli jsem si zdříml, najedl jsem se. Přednosta stanice mi ochotně půjčil klíče od toalety, kde jsem se celý opláchl studenou vodou. Čistota zdejších záchodů mě mile překvapila. Bylo to asi tím, že se zamykaly a klíče byly jen na vyžádání. Nevím jak to poznal, ale hned se mě ptal jestli jsem Čech a kam jedu. Měl velkou radost, že to poznal a přál mi šťastnou cestu. Kolem čtvrté hodiny jsem se vydal na další cestu. Silnice se vinula mezi kopci podél železnice a tudíž stoupání bylo velice pozvolné. Až po 10 kilometrech se objevily pořádné prudké serpentiny. Úseky označené značkou 16% stoupání nebyly ničím výjimečným. Netrvalo však dlouho a cesta začala klesat. Sjel jsem dobrých 20 kilometrů do údolí, kde už začínala dálnice na Zagreb. Jel jsem po staré silnici, která však nebyla příliš kvalitní a vedla všemi vesničkami podél dálnice, chvíli nahoru a chvíli dolů a aut tam jezdilo víc než na dálnici. (asi nechtěli platit mýtné). To mě za chvíli přestalo bavit a tak jsem se rozhodl jet po dálnici. Nebylo však nijak jednoduché se k ni dostat. Lemoval ji totiž po obou stranách třímetrový plot, který bránil zvěři v jejím přebíhání. S batůžkem na zádech a kolem v jedné ruce jsem ho však nakonec úspěšně přelezl a dostal se tak na vytouženou rovnou dálnici Bylo to mnohem lepší. Jel jsem stabilně rychlostí 36 km/h a jistě jsem se Blížil k Zagrebu. Když mě došla voda, zastavil jsem u benzínky Ina (bývalá státní společnost), která měla na dveřích logo maestro karty. Když jsem však svou kartu ukázal chlápkovi u kasy, zavrtěl hlavou a řekl, že takové karty nebere. Měl jsem z domu sice 50 kun, ale nenechal jsem se tak snadno odbýt. Dotáhl jsem ho ke dveřím a ukázal mu logo maestro karty a pak to samé na mé kartě a řekl mu ať to aspoň zkusí. Po chvíli váhání tedy svolil a ejhle světe div se, ono to k jeho překvapení fungovalo. Koupil jsem si dvoulitrovku fanty, nějaké čokoládové tyčinky a jel jsem dál.

Nechtěl jsem jet přes centrum Zagrebu a měl jsem v plánu trasu, která se jen dotýkala okraje tohoto velkoměsta. Jenže odbočka vpravo, kterou jsem měl pokračovat na Karlovac ještě před Zagrebem se prostě ne a ne nikde objevit a já měl pocit, že zajíždím už do centra Zagrebu. Provoz kolem mě zhoustl a mě bylo jasné že jsem přesně tam, kde jsem být nechtěl. Tři až čtyři proudy aut v každém směru vypouštěly do ovzduší neúnosné množství dusících zplodin a já nevěděl, kde vůbec jsem. Po chvíli jsem si uvědomil, že podle slunce jedu na východ, což je špatně. Na první možné křižovatce (už mi bylo jasné, že to není ta pravá kterou jsem chtěl jet), která přišla tak po 8 kilometrech jsem odbočil vpravo a potom zase vpravo a měl jsem alespoň dobrý směr. Pak mě to vyvedlo na dálniční přivaděč, což mělo jednu výhodu, že se tu a tam objevili směrové značky. Rychle jsem se zorientoval a určil nejkratší možnou trasu do Svaté Neděle, kam jsem chtěl jet. Musel jsem to střihnou kousek po dálnici, ale nebylo to tak strašné. Jezdilo zde sice trochu víc aut než před Zagrebem, ale aspoň jsem měl kolem sebe dostatek místa a neohrožovala mě míjející auta. Z výfukových smradů mě bylo na zvracení, ale musel jsem to ještě chvilku vydržet. Když jsem přijel do Sv. Neděle, plácl jsem sebou na fotbalové hřiště a zhluboka jsem dýchal čerstvý vzduch. Asi po 15 minutách odpočinku jsem jel dál. Původně jsem chtěl jet po staré silnici do Karlovace, ale situace se opakovala a po staré jezdilo příliš mnoho aut. Já jsem však už nebyl zvědavý ani na jedno auto a tak jsem změnil plán a zvolil si raději o 15 kilometrů delší trasu, ale zato bez aut. Jel jsem lužními lesy, kde jistě žily miliardy komárů, kteří čekali jenom na to až zastavím. Já jsem jim však příležitost k hodokvasu nedal. Bylo to po rovince nebo i mírně skopce a tak nejeden komár našel smrt na mých slunečních brýlích. Začalo se stmívat a já si v dálce všiml jak se blýsklo. Jel jsem poměrně řídce obydlenou oblastí, kde byly podél cesty jen občas malé vesničky. Když se blýskání a hřmění přiblížilo na tolik, že to mohlo každou chvíli spustit, řekl jsem si: "Teď není čas na hrdinství, měl bych si najít nějaký nocleh." Zvedl se takový vítr, že by můj igelit asi nevydržel, ikdyž byl minimálně 2x silnější než ten co jsem měl na Vltavě. A i ten vydržel (až na jedno poutko) horskou bouři lámající větve stromů. Zeptal jsem se na nějaký penzion, ale řekli mi, že tady nic není. Když už jsem byl skoro na konci vesnice, viděl jsem jak jeden chlapík se dvěma kluky (asi 15 a 18 let) nakládají dřevo na traktor. Zeptal jsem se ho jestli tady je někde penzion nebo ubytování v soukromí, že se blíží bouřka a já nemám kde spát. Mávl na mě rukou, ať jdu k nim dovnitř, že můžu přespat u nich. Sotva jsem schoval kolo do garáže, spustil se liják jako v tropech. Blesky práskaly jako o závod a pro hromobití nebylo slyšet vlastního slova. Jakmile jsem vešel do předsíně, uhodil blesk asi někde do elektrického vedení, protože vypnula elektřina. Půjčil jsem tedy paní domu svoje světlo na kolo, aby mohla najít a zapálit svíčku. Měli skromný malý domek kýčovitě vybavený různými blbovinkami, ale působil na mě útulně, zvláště když venku zuřila taková slota. Uvařili mi kafe a dali výborný piškot s višněmi. Ten chlápek byl profesionální voják. Byl prý chvíli v Československu v Plzni v Ostravě a v Bratislavě. Uměl pár slovíček česky. Večer přišli i jeho synové a hrozně se divili, že jedu na kole až k moři. Paní domu mi pořád opakovala: “Peter ty musiš byt moc umorený”, a pobízela mě v jídle. Povídali jsme si asi do 11:00. Pak jsem se umyl a šel spát.

Obrázek 6: Chorvatská dálnice - Karlovac

Úterý 25.6. 2002

Ráno jsem vstával v 8:30 a slyšel jsem, jak drobné kapky bubnují na okno. Než jsem však vyjel, deštík ustal. K snídani jsem si dal čaj. Celá rodina mě vyprovodila před dům a kluci mi ještě doplnili zásoby vody. Pak už mi jen popřáli hodně zdaru a šťastnou cestu.

Oproti včerejšku se citelně ochladilo. Bylo pod mrakem, a jelo se mi docela dobře. Krajina se moc neměnila, střídaly se pole a lesy s malými vesnicemi. Asi 30 kilometrů před Karlovacem jsem už jel jenom lesem a lidská obydlí byla jen zřídkavou záležitostí. Proto když začalo drobně pršet, na nic jsem nečekal a zastavil jsem se u jednoho nedostavěného domu. Před vchodem měli stříšku asi tak 1,5x3 metry, kde jsem se utábořil. Uvařil jsem si polévku s chlebem a odpočíval. Asi po hodině a půl přestalo pršet a já mohl jet dál. Neujel jsem však ani 5 kilometrů a dalo se do deště znovu. Tentokrát na 3 hodiny. Přečkal jsem to v uzavřené autobusové zastávce. Plánoval jsem další trasu, hrál jsem hry na mobilu a chvíli jsem spal. Do Karlovace už mi zbývalo tak 12 kilometrů a v dálce jsem uviděl modré nebe. To mi hned zvedlo náladu. Do Karlovace jsem přijel asi v 15:00 a to už zase svítilo sluníčko. Ikdyž je to dost velké město, byl tam slabý provoz a dobře se zde dalo orientovat. Vybral jsem si tady v bankomatu 900 kun a jel jsem dál směrem na Duga Resa. Duga Resa bylo pěkné město, svým stylem mi už připomínalo něco z atmosféry pobřežních měst. Za Duga Resou silnice začala pozvolna stoupat do hor a vedla po úbočí hlubokých srázů. Mým dalším cílem byl Ogulin, město přibližně stejně velké jako Vyškov, ležící uprostřed hor.

Ještě asi 15 km jsem jel po poměrně frekventované silnici. Pak jsem měl odbočit vpravo na Dolnu Dubravu. Už jsem byl na konci vesnice, ve které se odbočka měla nacházet, ale stále jsem nic neviděl. Až 200 m za vesnicí byla uzounká asfaltka vedoucí do prudkého kopce. Nebyla tam žádná značka a vypadalo to spíš jako cesta k někomu do sadu. Zeptal jsem se tedy u jednoho domu postávajícího staříka v montérkách jak se dostanu do Dolnej Dubravy. Zase mě posílal po hlavní cestě objížďkou do Ogulinu a pak až do Dubravy. Když jsem mu ukázal poměrně silně vyznačenou cestu na mapě kudy chci jet, tak zavrtěl hlavou a řekl: "Tuda ně cesta ty musiš jet po glavnej cestě." Na otázku proč mi řekl že tam prostě jet němuožu, že tam breg, že tam ani traktor neprojede a kdesi cosi. Řekl jsem mu že to mi nevadí že nejedu traktorem a ať mi řekne, kde ta cesta je. On si však tvrdě stál na svém, že tudy prostě nemůžu jet a aby to zdůraznil, vyrukoval s tím, že tam je les a medvědi. Už jsem se omezil jen na zjištění, zda cesta v mapě je ona neznačená odbočka vpravo, což jsem z něj nakonec po chvíli úsilí vymlátil, ale dalo to práci a hrozně se vzpouzel než mi to potvrdil.

Cesta to byla sice úzká, ale byl to hladký asfalt. Krpál to byl ale pořádný. Na kopci bylo několik stavení a cesta se rozbíhala do několika odboček. Cedule samozřejmě nikde žádná a tak jsem se musel zeptat jedněch lidí, sedících před chalupou upravenou na rekreační domek. Ti už nebyli tak udivení a ochotně mi vysvětlovali cestu. Jenže vymotat se ze spleti silniček nebylo tak jednoduché a když mi to popisovali chorvatsky, tak jsem z toho byl docela jelen. Po chvíli se paní co měla hlavní slovo zeptala zda mluvím anglicky. Radostně jsem přitakal a začal na ni šprechtit anglicky. Ona jen zavrtěla hlavou a řekla, že ona neumí, ale, že mladí jo a že se zrovna odkudsi vracejí. Ohlédl jsem se a uviděl jsem dvě mladý kočky, blížící se k nám. Popsali mě cestu anglicky, ale pak jejich matka usoudila, že bude lepší, když mě doprovodí. Nakonec dodala: ”Ony mají mladé nohy a malá procházka jim vůbec neuškodí stejně jenom sedí doma.” Holky bez odmlouvání a s úsměvem na rtech souhlasily. Tak jsem šel s nimi až na konec osady. Po cestě jsem se jich vyptával na různé věci. Studovali na gymnáziu v Ogulinu a chodili do druháku. Divil jsem se, jak to že nejsou ve škole. Vysvětlili mi, že tady mají prázdniny dříve než u nás. První z nich byla blondýna, evidentně velice průbojná a dost upovídaná. Ta druhá měla tmavě hnědé vlasy a ikdyž uměla anglicky lépe než její kamarádka, byla spíše zakřiknutá a mluvila jen občas. Doprovodili mě na kraj lesa k dřevěnému mostu přes malou říčku.

Asfaltka se rázem změnila v kamenitou cestu po které moje kolo obuté do galusek poskakovalo jako pingpongový míček. Bylo to však skopce a tak jsem nechtěl sesedat z kola. Příroda zde byla překrásná a rozmanitá. Svítilo sluníčko a vzduch byl provlhčen vypařující se vodou z nočních dešťů. Pomyslel jsem na auta na hlavní cestě a byl jsem rád, že jsem toho dědka neposlechl. Do Dolnej Dubravy to bylo asi 7 kilometrů a cesta mi rychle uběhla. Kamenitá byla jen zpočátku. Později se změnila v hladkou lesní pěšinu. Dolná Důbrava byla zase jenom skupinka chatrčí rozesetá na kopci propojená systémem cest. Když jsem vyjel z lesa, rozevřel se mi široký pohled na nádherné horské údolí se zelenými kopci a vzdálenými vrcholky hor v oparu zbarvenými do modra. Uvažoval jsem, že za těmi horami už bude asi moře. Další vesnice Trášmarja už byla poměrně rozlehlá měla i kostel a školu. Sjížděl jsem do ní asi 5 kilometrů pozvolnými serpentinami. Od Ogulinu mě dělilo ještě asi 20 kilometrů přes hory. Cesta vedla hlubokým lesem chvíli stoupala do prudkého kopce, jindy zase byla skoro rovná. Asfalt byl kvalitní a tak jsem z kopce mohl docela valit. Do Ogulinu jsem klesal asi 10 kilometrů. Kvůli nedostatečnému značení jsem se v Ogulinu pro jistotu zeptal na další cestu do Jasenice jedné paní před domem. Ona mi poradila, ale hrozně se divila, co teď o půl osmé chci dělat v horách. Poděkoval jsem jí a vydal jsem se do opravdových vysokých hor, které mě dělily od moře. Zbývalo mi asi 80 kilometrů a to bych do 11 hodin mohl v pohodě zvládnout.

Stoupal jsem po široké asfaltce, po které kupodivu nejezdily žádné auta, stále vzhůru a s každou zákrutou jsem se zařezával stále hlouběji do horského masívu. S rostoucí nadmořskou výškou úměrně klesala teplota, ale přece jen to bylo do kopce, takže mi bylo teplo. Asi po 15 km stoupání se cesta dala na sestup do údolí a to už bylo se zimou horší. Oblékl jsem na sebe všechno co jsem měl a ponožky jsem si vyhrnul až pod kolena. Po 5 kilometrech klesání se mi zjevilo další nádherné údolí tentokrát více horského charakteru, se zelenými loukami a pasoucími se ovcemi a krávami. Chalupy zde byly převážně roubené s doškovými střechami. Všude byl božský klid a nikde ani živáčka.

Když jsem však přijel do Jasenice, byla tam dokonce i benzínka, hospoda a obchod. Rozhodl jsem se, že zde přenocuji, abych si vychutnal další krásy hor ráno za světla, protože se začínalo šeřit. Jasenice byla hrozně roztáhlá dědina, ale penzion jsem nikde neviděl. Když jsem se ptal dvou mladých ženských na konci vesnice, potvrdili mi, že tady nic takového není, ale jedna z nich mi řekla, že něco zkusí. Pořád někam volala mobilem a za chvíli přijela jiná ženská autem a řekla mi, že pro mě ubytování má ať jedu za ní. Asi 1 km od hlavní cesty zastavila před velikým bíle nalíčeným domem, který byl určitě jen pár let starý. Zavedla mě dovnitř a já byl příjemně překvapen komfortem a teplem tohoto domu. Dům měl 3 poschodí a v každém několik luxusně vybavených apartmá. Vybral jsem si pokoj a ženská odjela. Překvapilo mě, že jsem zůstal v domě úplně sám. Osprchoval jsem se, uvařil jsem si bramborovou kaši a masovou konzervu a dal jsem se do prozkoumávání celého domu. V domě se topilo protože v horách byly noci přece jen dost chladné. V každém apartmánu byla barevná televize se satelitem a 30 programy, kuchyňka s mikrovlnkou a obývák se sedací soupravou. Všechny dveře byly otevřené a tak jsem prolezl celý dům. Pak jsem se chvíli díval na televizi a šel jsem spát.

Obrázek 7: Karlovac - Selce

Středa 26.6. 2002

Po snídani v 9:00 přišla správkyně domu a řekla si o 100 kun. To se mi zdála dost slušná cena vzhledem k nabízeným službám a komfortu. Bylo krásné svěží ráno a já se vydal na další cestu. Zbývalo mi ujet ještě 55 kilometrů nádhernou krajinou.

Po 3 kilometrech jsem odbočil na vedlejší cestu, podle mapy byla skoro stejné důležitosti jako ta po které jsem přijel do Jasenice, ale ve skutečnosti tam nebyl ani asfalt, ale makadam. Naštěstí to trvalo jen 6 kilometrů a najednou asfalt kde se vzal tu se vzal, zase nádherná cesta. Nepotkal jsem ani živáčka natož nějaké auto. Stoupal jsem stále výš a výš a po levé straně jsem měl pořád výhled na hory. Ikdyž bylo skoro poledne a svítilo slunce, žádné teplo nebylo a já jsem byl zabalený v mikině. Po 15 kilometrech asfaltu přišel zase makadam, ale tentokrát už to byl hladší povrch, po kterém se dalo jet celkem rychle. Po chvíli jsem do protivky potkal 2 auta a skupinku asi 8 motorek. To už se však cesta začala vyrovnávat a cedule mi oznamovala, že jsem se dostal do "Primorské oblasti". Na cestě vyrostl opět asfalt a já uháněl o sto šest z kopce dolů. Po deseti kilometrovém klesání jsem přijel do malé vesničky, která vypadala docela civilizovaně. Usoudil jsem, že k moři už to nemůže být moc daleko a frčel jsem dál.

Náhle se mi vyjevil nezapomenutelný pohled do krajiny kopců a hor a dole se modralo MOOOŘŘŘŘEEEEE !!! Rozhostil se mi krásný pocit na duši. Tak konečně. Přece jsem sem přijel. Myslel jsem si, že ten kopec sešupnu za 10 minut a bude to. Jenže překonat výškový rozdíl ještě aspoň 1000 metrů není jen tak. Vyplýtvali na to ještě dalších 20 kilometrů asfaltu, což mi ale vůbec nevadilo. Cesta byla i tak dost prudká. Pozoroval jsem, jak se rychle mění zdejší flora. Z hustého lesa se stal řídký hájek, dále křoviny a pak už jen suchá tráva, skály a kamení.

Město do kterého jsem sjel se jmenovalo Novy Vinodolsky a bylo to typické chorvatské přímořské město. Podél moře promenáda s nádherně zelenými košatými palmami a u břehu uvázané lodě. Lidi chodili v plavkách, holky se pyšnily bikinami, jejichž návrhář naštěstí hodně šetřil látkou, protože by byl hřích zakrývat nádherná dohněda opálená těla místních dívek. Bylo docela vedro a na mě nabaleného do teplé mikiny se všichni dívaly poněkud udiveně, jako bych přicházel z jiné planety. Rychle jsem to napravil a mikinu ze sebe shodil. Zajel jsem do kempu za městem, kde byla pláž a stín. Vykoupal jsem se a odpočíval.

U moře jsem strávil necelé 4 dny ale moc mě to nebavilo, protože jsem tam byl sám. Ubytovaný jsem byl v karavanu v Selce.¨

Domů jsem jel předčasně v sobotu v 19:00 autobusem české cestovky. Do Brna jsme přijeli v 6:35. Doma jsem byl za 35 minut. Kopce mi nedělaly žádné problémy a měl jsem pocit, že na kole můžu i lítat, když trochu šlápnu do pedálů.

Celá tato výprava mi dala nepřeberné množství nádherných zážitků, vzpomínek a taky zkušeností a velice se mi líbila.

Obrázek 8: Slavkov – Chorvatské pobřeží

Ohodnoťte prosím článek: