Balaton 2000

 

   Původně jsem chtěl jet do Chorvatska, ale nenašel jsem nikoho, kdo by jel se mnou. Taky rodiče mě pořád přemlouvali, abych nejezdil, že se mi něco stane a ať prý jedu někam blíž. Když jsem se tak probíral starými mapami, pohlednicemi a prospekty ze starých dovolených, narazil jsem na malou brožurku o maďarském Balatonu. Pocházel ještě z dob socialistických dovolených a vychvaloval maďarské „moře“ jako ideální cíl dovolené. Zejména mě zaujal popis zdejšího klimatu, který sliboval teplý suchý podzim s 90% slunečných dní. Také voda v Balatonu prý na přelomu srpna a září dosahuje 27 °C  a v zátokách s termálními prameny dokonce přesahuje třicítku.

   Měl jsem nepříliš podrobnou mapu 1:600 000, kde nebyly zakreslené zdaleka všechny obce a ani silnice. S plánováním trasy jsem si však hlavu moc nelámal a nechal jsem to až na cestu, aby to bylo zajímavější. O přechodu hranic do Rakouska jsem však měl jasno. V posledním týdnu jsem totiž často jezdil do Břeclavsko – Valtického areálu a k soutoku Moravy a Dyje. Znal jsem zde proto mnoho cestiček, které mě mnohdy dovedly až na hranice.

   Vyjel jsem po obědě ve 13:30. Bylo příjemné odpoledne, svítilo slunce a teplota vzduchu se pohybovala kolem 25 °C. S sebou jsem měl jen malý spacáček uvázaný pod sedlem, do kterého jsem ještě vmáčknul pár konzerv. Batůžek jsem si nebral žádný, protože bych do něj dal určitě jen samé zbytečnosti jako je náhradní oblečení a tak podobně. Místo něj jsem si do rámu kola připnul malou trojúhelníkovou cyklistickou brašnu. Do ní jsem ukryl lihový vařič s pár kostkami lihu a zápalkami. Zbytek místa jsem vyplnil různými instantními polotovary.

   Hranice u Břeclavi jsem překračoval asi v 16:00. Za další dvě hodiny jsem spatřil k nebi se vypínající vysoké nosníky mostu přes Dunaj v městě Heinburg. Dál jsem jel na Gattendorf Zurndorf a poslední Rakouské městečko, kterým jsem projížděl a kde jsem se ptal na hraniční přechod do Maďarska byl Nickeldorf. Jel jsem po místní komunikaci podél dálnice Vídeň – Budapešť a již zdaleka jsem viděl kolonu kamionů předznamenávající přítomnost hranice. Naštěstí nezrušili starý přechod, který byl určen pro místní a pro traktory (soudě podle značek). Vypadal však dost opuštěně ponořen do noční tmy, kterou pronikalo jen pár paprsků blikající lampy  Na rakouské straně byli dva celníci, kteří se mě jen zeptali kam jedu a pustili mě bez okolků dál. Sotva jsem však přejel hranici, ponořil jsem se do černočerné tmy a jen drncání kola mi dávalo znát, že povrch cesty se změnil - samozřejmě k horšímu.  Když jsem míjel polorozpadlou budku celnice, nikdo si mě nevšímal a já mohl v klidu pokračovat v cestě. Asi po 600 metrech mě oslnilo prudké světlo baterky svítící mi přímo do očí. Přibrzdil jsem. Dva chlápci vydávající se za celníky mi zatarasili cestu a chtěli po mě pas. Možná to skutečně celníci byli, protože mi pas v pořádku vrátili a jen něco zadrmolili.

   V prvním maďarském městečku jsem si vyměnil marky za forinty a v místní hospodě doplnil zásoby tekutin. Dále jsem jel podél dálnice na Györ, kde vedla pohodlná cyklistická stezka. Noční tmou jsem se ploužil ještě tak 20 kilometrů, až jsem spatřil záři města Mosonmagyarövár. Měl jsem v úmyslu přespat někde venku v přírodě pod širákem a proto jsem se začal poohlížet po příhodném místě. Silnici a pole zde místy odděloval úzký remízek, kde však nebyla dost rovná zem a bylo zde příliš mnoho křoví. Za remízkem však bylo kukuřičné pole. Zamířil jsem proto přímo do něj a hluboko v jeho útrobách jsem si vytvořil malý palouček. Neměl jsem ani moc hlad a tak jsem se rovnou natáhl na nepříliš pohodlné lůžko, které tvořil jen igelit rozprostřený na zemi. Byla poměrně teplá noc a nebe plné hvězd, slibujících krásné zítřejší ráno.

   Vyspával jsem poměrně dlouho do poledne a než jsem si uvařil a snědl hrachovou polévku, bylo skoro poledne. Než jsem se vymotal z Mosonmagyaröváru, uběhla další hodina a sluníčko začalo docela pálit.

   K Balatonu jsem přijel těsně po setmění ve 20:45. Ubytoval jsem se v prvním kempu na který jsem narazil, protože měli před branou velký plakát s upozorněním na 50% slevu. Zavolal jsem domů z telefonní budky, že jsem v pořádku a uvelebil jsem se pod košatou smuteční vrbou, kde byla umístěna lavečka. Tu jsem využil při stavbě svého malého igelitového přístřešku. Sotva jsem roztáhl igelit, začalo drobně pršet. Zalezl jsem tedy dovnitř, uvařil si něco k jídlu a šel spát.

   Na snídani jsem šel do kempové restaurace, která byla nádherně zařízena a švédské stoly, na to že se jednalo o kemp, nebyly vůbec chudé. Bohužel jsem ještě nevěděl, že vyhlásili skvělou akci na konec prázdnin a že snídaně je pro všechny ubytované zdarma. Tak jsem si obědval jen něco menšího a zaplatil. O snídaních zdarma jsem se dozvěděl až během dne postupně ode všech sousedů z kempu, se kterými jsem se postupně seznámil. 90% hostů byli Němci a zbytek Maďaři.

   Pro dnešek jsem se rozhodl udělat si malý výlet do blízkého lázeňského městečka. Šel jsem pěšky, protože kola jsem měl už plné zuby a v kolenou mě nepříjemně píchalo. Bylo polojasno a docela teplo. Po ránu se sice nad zemí povalovala mlha, ale tou směle prokukovalo sluníčko. K obědu jsem si v jedné zahradní restauraci dal grilované kuře s hranolky a tatarkou. Po obědě jsem si chvilku zdříml v parku na lavičce a pozoroval plynulý lázeňský chod.

   Chtěl jsem se původně vykoupat v Balatonu už v kempu, ale nebyl tu pěkný přístup do vody a tak jsem to nechal až na městskou pláž v městečku. Byla sice hezčí a písečná, s malými škebličkami, ale voda byla stejně kalná jako v kempu (zřejmě důsledek nočního deště) a teplota se ani zdaleka neblížila slibovaným 28 °C. Proto jsem se jen tak trochu vyčvachtal a vydal se na zpáteční cestu do kempu.

   Večer jsem si koupil kečup a uvařil si špagety se sardinkami. Začala se však podezřele kabonit obloha a v dáli se dokonce blýsklo. Náhle se zvedl prudký vítr a opřel se do mého přístřešku s takovou silou, že jsem se bál aby mi neodletěl. Asi půl hodiny jsem přečkával, zda se vítr a déšť neutiší, pak mě však přešla trpělivost, protože mi tam zatékalo malými dírkami vzniklými nocováním na poli. Zmuchlal jsem proto spacák do náruče a rychle přeběhl na zastřešenou terasu před restaurací. Tady jsem srazil dvě masivní dřevěné lavice k sobě a ustlal si zde svůj spacák. Vítr se pochvíli uklidnil a prudký liják přešel ve vytrvalý déšť, který trval až do rána.

   Celý další den drobně poprchávalo a bylo bezútěšně zataženo. K obědu jsem si připravil luncheon meat s bramborovou kaší na moderním sporáku ve společné kuchyňce. Plánoval jsem svůj návrat domů a zvažoval použití železnice, která vedla kousek od kempu. Navštívil jsem proto místní informační centrum a zeptal se na nejlepší spoj do Brna a taky na cenu jízdenky a přepravu kola. Bohužel ani nevěděli kde Brno je spíš to vypadalo jako desinformační centrum.

   Po obědě jsem přijal pozvání na čaj od mých nejbližších sousedů v malém stanu. Bydleli tu starší Němka (40 let) a mladík menšího vzrůstu a tmavé pleti. Dozvěděl jsem se, že pochází z Argentiny a dohromady že je svedlo jejich náboženství. Tak z nich vylezlo, že jsou svědci Jehovovi a jeden druhému byli vybráni. Nebyli to však žádní fanatici, kteří chodí po ulici a přesvědčují lidi. Jen se mě zeptali na mou víru a když slyšeli že jsem atheista, tak přešli na jiné téma. Pravý argentinský čaj byl opravdu zvláštní a nemůžu říct, že by mi nějak obzvláště lahodil. Byl však teplý a sladký a tak jsem raděj neremcal. Zákusky, které mi k čaji nabídli už byly o poznání chutnější a já jsem je neopomněl Němce náležitě pochválit. Argentincem se mě zeptal, zda hraju šachy. Po kladné odpovědi se rozzářil a se slovy, že jeho žena to moc neumí a nechce s ním hrávat začal stavět figurky. Když jsem ho však porazil, už ho to nějak přestalo bavit a zřejmě pochopil, proč s ním jeho žena nehraje. Pak jsme si ještě chvilku povídali. Když slyšeli, že chci dojet během zítřka domů a že cestou sem jsem ujel 360 km, nechtěli mi ani trochu věřit a mysleli si, že si z nich dělám srandu. Říkal jsem jim, že jsem si trochu zajel a že nazpět to odhaduji tak na 330 kilometrů, ale to se jim zdálo stejně nesmyslné číslo jako 360 km.

   Když jsem vylezl od nich ze stanu, zjistil jsem že přestalo úplně pršet a dokonce se ukázal i kousek modré oblohy. Hned se mi zvedla nálada a cestu vlakem jsem úplně zavrhl. Dal jsem se do řeči s jednou Němkou, co tu byla na dovolené s manželem a dvěma dětmi. Zahráli jsme si spolu pink pong a o poločase mi připravila výborný zmrzlinový pohár se šlehačkou. Byli z východního Německa a na dovolenou prý jezdí, aby ušetřili. V Maďarsku je pro ně všechno 2x levnější a tak tady tráví dovolenou už pravidelně.

   Večer jsem se vydal na menší výlet do nedalekých kopců, kde zrovna dozrávalo víno. Nebyly tu velké lány do nekonečna se táhnoucích hlav vinné révy, ale malé a dobře udržované rodinné vinohrady, střídající se s řídkými remízky. Z výšky asi tak 400 m.n.m. se mi naskýtal nádherný pohled na rudě zapadající slunce nad Balatonem.

   V noci svítili hvězdy vypadalo to že druhý den bude krásně slunečno. Ráno byla dost hustá mlha a poměrně chladno. Pořádně jsem se nasnídal abych měl dost sil na cestu domů a sbalil si věci. Při odchodu se se mnou loučili sousedé a znovu se mě nevěřícně ptali jestli dneska chci dojet až domů a kroutili při tom hlavami a přiblble se usmívali. Na recepci jsem zaplatil za pobyt 11,7 marek (3,9 za noc) a vydal se na dalekou cestu za domovem. Bylo 9:30.

   Hezké počasí však netrvalo dlouho. V poledne se zatáhlo a obloha dostala jednolitou šedivou barvu. Zvedl se vítr, který podle známého cyklistického zákona foukal samozřejmě proti mně. Na rozlehlých Maďarských rovinách neměl žádné překážky a tak mi stále více ztrpčoval jízdu. Při pomyšlení jak bych asi valil po takové rovině, kdyby foukalo stejně intenzivně z opačné strany, jsem musel v duchu nadávat. Když jsem dojel do města Pápa, rozhodl jsem se dokonce, že se kousek svezu vlakem, abych ušetřil nějaký čas a zbytečně se nevysiloval zápolením s větrem. Paní na vlakovém nádraží co prodává jízdenky neuměla samozřejmě německy  ni anglicky a tvářila se že vůbec neví co po ní chci. Docela mě to rozčilovalo. Vždyť co bych asi tak mohl chtít ve výdejně jízdenek, když říkám název města, které leží asi o 50 kilometrů dál na trati. Naštěstí tam přišel jeden cestující, co uměl německy a ochotně mi překládal. Tak jsem se dozvěděl, že nejbližší vlak jede až za dvě hodiny. To bych moc času neušetřil, řekl jsem si. Za dvě hodiny kdy od sud vlak vyjede už budu dávno mnohem dál. Pustil jsem se tedy dál do vysilujícího boje s větrem a pomalu jsem se loučil s myšlenkou, že bych dnes dosáhl domova.

   Za chvíli dokonce začalo drobounce pršet. Byl to však příjemný deštík, který mě osvěžil a nebyl ani dost silný na to aby smočil povrch silnice. Zastavil jsem v jedné vesnici (Jánoszobath) u samoobsluhy a koupil si pečivo a salám. Prodavačka za pultem uzenin se sice trochu divila, když jsem ji vysypal všechny své forinty a řekl jí že za to má nakrájet salám. Evidentně nerozuměla německy, ale byla o dost chápavější než pokladní na nádraží a hned pochopila o co ji žádám. Po jídle se mi zase zlepšila nálada a říkal jsem si, že pokud nezačne víc pršet, pořád ještě mám šanci to dnes stihnout.

   Vítr se trochu uklidnil, takže jsem na dlouhých rovinkách mohl jet 35-40 km/h a rychle tak ukrajovat poslední kilometry k rakouským hranicím. Dorazil jsem k nim v 17:10. Za světla nevypadaly tak opuštěně a i na maďarské straně byli celníci. Cestou jsem pořád propočítával kolik kilometrů mi ještě zbývá a kolik na to mám času a kdy budu doma při současné průměrné rychlosti. Je fakt, že moje průměrná rychlost povážlivě klesla až na mizerných 20 km/h kvůli tomu strašnému větru a dostat ji alespoň trošku nahoru šlo jen velmi pomalu a obtížně. Měl jsem na to však ještě dobrých 200 km a tak jsem si nemusel zoufat, že už nebudu mít šanci si svůj průměr vylepšit. Stále jsem zbývající cestu srovnával s různými již absolvovanými trasami a říkal si: „Tak teď už je to jenom jako od nás (Slavkov u Brna) do Jeseníků.“ V Rakousku už jsem se cítil skoro jako doma za humny a tak jsem si udělal krátkou přestávku na svačinu. Bylo to v Nickeldorfu, kousek za Maďarskými hranicemi a zrovna tu byly hody a lidová veselice za doprovodu krojované muziky.

   Když jsem se blížil k Dunaji, začalo znovu pršet, ale tentokrát už to byl až přespříliš osvěžující deštík. Naštěstí to vypadalo, že už končí a že to hlavní tu už spadlo asi již před mým příjezdem. Byly tu totiž všude kaluže a Dunaj měl o poznání více vody než před čtyřmi dny (za což ale asi nemohl místní déšť). Jak jsem tak projížděl kalužemi, voda se rozstřikovala široko daleko kolem mě. Samozřejmě jsem neměl blatníky, které jsem považoval za zbytečnost a tak mi voda vesele cákala na spacák uvázaný za sedlem. Zpočátku jsem se snažil kalužím vyhýbat a v místech kudy tekla  po silnici voda zpomalit, protože v mokrém spacáku se spí přece jen dost špatně. Po chvíli mě to však přestalo bavit, protože to byla příšerná ztráta času a já se definitivně rozhodl, že dnes domů dojedu stůj co stůj! Domů mi zbývalo necelých 120 kilometrů a já se opřel pořádně do pedálů a neohlížel se napravo nalevo a nezadržitelnou rychlostí jsem se blížil k českým hranicím, abych ještě co největší úsek ujel za světla.

   Začalo se však rychle smrákat a v devět večer nastala úplná tma. Hvězdy ani měsíc nesvítily a já se řítil po vedlejších silničkách dolního Rakouska blíž a blíž k hranicím. Byla taková tma, že směrové tabule nešly přečíst ani ze vzdálenosti 20 centimetrů. Naštěstí jsem si cestu pamatoval a tak jsem se nemusel zdržovat luštěním mapy ani svícením na značky. Také auta tu skoro žádná nejezdila a posledních 30 km na rakouském území jsem nepotkal ani jedno. Jak jsem se přibližoval k hranicím, hladina adrenalinu v krvi mi stoupala s každým úderem srdce. Už jsem necítil únavu, bolest ani chlad a jen jsem jako v omamném opojení stále zrychloval a cítil se jako horolezec, který se po dlouhém a namáhavém výstupu konečně blíží k vrcholu. Rychle jsem se mihnul kolem správní budovy celníků, přeskočil s kolem v ruce závoru oddělující mě od mé vlasti a byl jsem doma !!!

   Plný radostné euforie jsem vjížděl o půl jedenácté do Břeclavi a vůbec mi nevadilo, že dnes asi nestihnu dojet jako obvykle za 1,5 hodiny z Břeclavi do Slavkova. Zastavil jsem se na benzínce za Břeclaví abych si koupil nějaký povzbuzující nápoj a trochu se tam ohřál, protože až teď jsem si uvědomil, že je mi vlastně v kraťasech hrozná zima a teplota už jistě klesla pod 10 °C. Nebyl jsem schopen moc dobře vnímat čas, protože se mi zdálo že jsem si jen na chvilku sedl, abych vypil semtex a za okamžik jsem se podíval na hodinky a půlhodina byla pryč. Skočil jsem proto rychle na kolo a vyrazil na posledních 55 kilometrů. Jakmile jsem se však trochu rozjel, roztřásla mě příšerná zima. Snažil jsem se zahřát rychlejším šlapáním, ale bylo to ještě horší, protože rychle proudící molekuly ledového vzduchu ze mě doslova vysávaly poslední zbytky tepla. Už jsem se bláznivě těšil na první pořádný kopec v Čejkovicích, ve kterém jsem se vždycky pořádně zapotil. Za chvíli jsem tam byl, ale ouha, šlapal jsem jak zběsilý, ale pořad jsem cítil až mrtvolný chlad. Uvědomil jsem si, že jsem naposled jedl v Rakousku kousek za maďarskými hranicemi. Mé tělo už asi nemělo co spalovat, protože látková přeměna tuků není dostatečně rychlá na uvolnění potřebného množství energie a veškerou zásobu glykogenu v játrech jsem už jistě dávno vyplýtval.

Zalovil jsem proto s poslední nadějí v nejhlubším koutku cyklistické brašničky a vítězoslavně vytáhl poslední patku maďarského bílého chleba a s velikou chutí ji zhltl. Účinek se dostavil až nečekaně rychle. Už v půli kopce mi bylo docela příjemně a já měl radost, jak jsem pěkně na zimu vyzrál. Jenže každý kopec jednou skončí a i já jsem se najednou ocitnul na jeho vrcholu a kolo se dostávalo do čím dál větší rychlosti. Nevěděl jsem co mám dělat. Jestli šlapat abych se zahřál, nebo brzdit, abych nejel tak rychle. S drkotáním zubů jsem se řítil z kopce dolů a prožíval snad nejstrašnější prochlazení ve svém životě. Naštěstí byl kopec rychle za mnou a další přede mnou. Bohužel se situace znovu opakovala a já se opět nemohl zahřát. Holt patka chleba byla asi moc malé sousto. Silnice však vedla velkými vinohrady, kde právě dozrávalo slaďoučké víno. Dopřál jsem si ho tedy co hrdlo ráčí a doplnil tak tolik potřebný cukr. To už bylo 30 minut po půlnoci a já začal své tempo povážlivě zvolňovat. Už jsem se na žádné kopce netěšil, protože jsem už neměl dost sil k jejich překonání. Svaly na nohou jsem již vůbec necítil a nohy šlapaly už nějak automaticky asi ze setrvačnosti, jenže pořád pomaleji a já nebyl schopen je vůbec ovlivnit. Ulehčil jsem si aspoň přehazováním na lehčí převody, což mě však ještě více zpomalilo. Už mi však bylo všechno jedno a těch posledních 20 kilometrů bych došel klidně pěšky nebo se snad i doplazil po břiše. Blížil jsem se k poslednímu táhlému kopci před Ždánickým lesem a tam mi nohy vypověděly službu úplně a prostě přestaly šlapat i na nejlehčí převod. Čekala mě tedy potupná cesta pěšky do kopce. Chůze mi však prospěla, protože jsem zatěžoval jiné svalové partie než při jízdě a taky jsem si pohodlně protáhl záda. Tříkilometrový úsek jsem za půl hodiny zdolal a znovu se vyhoupl do sedla. V posledních deseti kilometrech mě už čekal jen jeden krátký kopec v Nížkovicích a jinak samé pozvolné klesání. Domů jsem přijel ve dvě hodiny ráno hladový a unavený tak, že jsem jenom seděl v kuchyni a nechtělo se mi ani jít do postele. Ale byl jsem velice šťastný a spokojený nad svým výkonem.

 

   … A jestli si myslíte, že jsem se druhý den jen válel v posteli, tak jste na omylu. Ráno jsem jel totiž do Jeseníků…….  A jestli na kole ? ….. To ne … J , to už by bylo příliš, jel jsem autem, ale pár kilometrů jsem přece jen nachodil.

 

Ohodnoťte prosím článek:

 





1 - Super článek, nemohl jsem oči odtrhnout

2 - Docela dobré počtení

3 - Průměrný cestopis jakých jsou tisíce

4 - Podprůměrný a nezajímavý článek s vážnými nedostatky

5 - Absolutně nemožný blábol, nechápu proč se s tím někdo vůbec chlubí na internetu